Jaké nejčastější problémy se mohou při výchově nevlastních dětí objevit?
Pokud spolu nevlastní rodič a dítě nemají hezký vztah, nemůže být o výchově ani řeč. Vztah je třeba vybudovat, což není vždy jednoduché a hlavně to nějaký čas trvá. Na samém počátku jsou si tito dva lidé cizí. Vstoupili si do soukromí, aniž si to sami cíleně vybrali. Pak se teprve poznávají, zkoumá jeden druhého, v lepším případě se tolerují, postupně se začínají mít rádi. To trvá rok, klidně dva. Když je vše ideální, jde nevlastní rodič dítěti příkladem, a to je dostatečná výchova. To stačí, víc není třeba. Problém vzniká, pokud se nevlastní rodič rozhodne dítě vychovávat - dávat mu nevyžádané rady a pokyny, návody na život, což je horší pokud se jimi sám neřídí, nebo, úplně ta nejhorší varianta - začne dítě trestat za případnou neposlušnost.
A jak moc je vlastně „vychovávat?”
Jak jsem již zmínila, nejjednodušší je jít dítěti příkladem. To platí pro všechny rodiče - vlastní i nevlastní. Dítě bude z velké části jejich chování kopírovat, bude žít život podobně jako oni.
Jaké nejčastější chyby „třetí" rodiče při výchově nevlastních dětí dělají?
Právě to, že je vychovávají. Nejlepší je, když jsou dítěti kamarádem, přítelem, někým, na koho se může spolehnout, kdo mu poradí, s kým se zasměje, kdo se o něj postará, kdo se mu omluví, když udělá chybu a naopak kdo omluvu přijme. Pokud má dítě nevlastního rodiče rádo, váží si ho a třeba i trochu obdivuje, je všechno v nejlepším pořádku a rodič patrně výchovné chyby nedělá.
Jaké jsou hlavní zásady, aby vztah otčímů a macech k nevlastním dětem fungoval, jak dosáhnout v rodině rovnováhy?
Harmonie v rodině znamená, že se mají všichni bezvýhradně rádi. Tolerují své slabé stránky a obdivují ty silné. V případě nevlastního rodičovství doporučuji dát si čas. Čas na to se poznat, vybudovat si k sobě láskyplný vztah.
A pokud si mohu dovolit osobní otázku - sama vychováváš kromě svých dvou dětí i dvě takzvaně nevlastní... jak to osobně vnímáš ty? Co ti pomohlo, a jak dlouho trvalo, než jste si na sebe zvykli navzájem, a jak si na sebe navzájem zvykly děti?
Rozhodně to není jednoduché. Udělali jsme s partnerem spoustu chyb, které jsme pak museli složitě napravovat. Jednou z nich bylo příliš brzké sestěhování se, ještě k tomu do malého bytu. Vydrželo to měsíc a stěhovali jsme se zase každý do svého. Všechno má svůj čas. Dali jsme si další dva roky na vzájemné poznávání a pak se nastěhovali do prostorného bytu, ve kterém má každý možnost svého soukromí. Funguje to perfektně. Hodně jsme o tom s dětmi mluvili, bydlení vybírali společně, poučeni z předchozího nezdaru, jsme poslouchali jejich názory na společný život a řídili se jimi. Hodiny a hodiny jsme s partnerem rozebírali, jak které dítě na druhého reaguje, co je třeba zlepšit. Myslím, že ani jeden z nás není “nevlastním rodičem”, ale spíše kamarádem. Na vlastní děti občas řveme, máme chytré rodičovské řeči, dáváme příkazy… to si k nevlastním nedovolíme. Po roce společného soužití jsme začali být rodina.
Může mít podle tebe člověk rád nevlastní dítě stejně tak jako vlastní?
To záleží na různých okolnostech - zda je nevlastní rodič muž nebo žena, v kolika letech dítěte do rodiny přišel, zda má ještě vlastní děti, eventuálně jaký vztah k nim má, v jakých rodinných poměrech sám vyrostl… a mnoho a mnoho dalších. Podle mě ale může. Budování takového vztahu však trvá řadu let.
Comments