Láska je mocná čarodějka, je slepá, hluchá a daří se jí všude tam, kde dostane příležitost. Na těchto a mnoho dalších frázích, týkající se jednoho z nejsilnějších lidských pocitů, se shodne populace napříč společností, náboženského vyznání a ras. Není tedy žádným překvapením, že lásku nalezneme i mezi pacienty psychiatrických zařízení.
Odborníci však před navazováním vztahů v léčbě hlasitě varují a mají k tomu své důvody. Vztah dvou duševně nemocných lidí je rizikem, odvádí pozornost od aktuální léčby, soustředěnost na sebe sama a kvůli společnému pobytu zamilovaných je zcela vynechán proces poznávání jeden druhého v přirozeném prostředí. Neodborně by se dalo říci, že takováto láska je instantní, ukvapená, bez skutečných informací o protějšku a co je hlavní, na ne zcela ideální půdě. Marně je pak i vyslyšena otázka terapeutických týmu, jak hodlá pár fungovat „venku po léčbě,“ když před ní nedokázali fungovat jako jedinci. Pokud si vše výše zmíněné sečteme, je zcela jasné, že vztah vzniklý v léčbě je spíše o touze nebýt sám, tedy svým způsobem závislostní a jako takový, je již předem odsouzen k zániku. I přes to osobně znám mnoho a mnoho párů, které vznikly v prostorách psychiatrických
nemocnic. Páry, které zanikly tak rychle, jak započaly.
A právě na onom konci vzniká problém největší, problém, jehož semínko bylo zaseto právě před samotným vznikem vztahu a před kterým tak hlasitě odborníci varují. Zánik vztahu neboli rozchod, je totiž velmi bolestivá věc i pro pár, u kterého není stanovena diagnóza v oblasti duševních poruch. Je bolestivý, popírá naši racionalitu a vytváří mnoho a mnoho emocí. Tedy faktory, které psychicky nemocný člověk údajně prožívá až desetkrát více, než člověk bez duševního onemocnění.
Po přečtení těchto tří odstavců si teď s lehkou ironií můžete říci, že do vztahu v léčebném pobytu by se pustil pouze blázen nebo sebevrah. A nyní bez ironie, i ti se do takovýchto vztahů pouštějí a více, než byste mysleli. Nicméně následující příběh je příběh můj, i já jsem totiž neslyšel hlasitá varování, nedbal na rady a nechtěl být sám. Nevidouce, neslyšíce a s jasným přesvědčením, že „nám to přece vyjde,“ jsem navázal vztah se spolu pacientkou.
Příběh je až na jména a místa podle (NE)skutečných událostí
Na svou první léčbu na pavilonu duálních diagnóz ve Světlém údolí jsem nastoupil v létě roku 2017, kombinace alkoholu a mé duševní poruchy nemohla skončit jinak. Pamatuji si, jak jsem jel do Údolí a sám pro sebe si říkal, „jedeš tam kvůli sobě Adame, tak si tam hlavně nezačni s nějakou holkou.“ Když si na to teď vzpomenu, musím se sám sobě trošku smát. Moje předsevzetí totiž vzalo za své v momentě, kdy mi staniční sestra otevřela dveře pavilonu. Jako první, hned jak se za mnou zavřely dveře, jsem totiž uviděl drobnou zrzku…“vždycky jsem byl na dívky s ohnivými vlasy.“ Po pár prvních dnech, kdy jsme na sebe s Evou jen tak pokukovali, jsme spolu začali trávit více a více času. Nejen že se mi líbila fyzicky, ale přitahovala mne i její ráznost a sebevědomí. Já jsem ji podle jejích vlastních
slov přitahoval jak vzhledem, tak klidnou osobností. A oba jsme se díky společnému humoru smáli den co den. Čas plynul skrze terapie, skupiny a individuální pohovory rychle. Po několika společných vycházkách, držení za ruku a občasného polibku, se mi Eva svěřila, že je zamilovaná. Abych byl upřímný, pamatuji si, jak mi na mysl naběhly jisté pochybnosti a varovné signály. Druhý den jsme celé komunitě a terapeutickému týmu oznámili, že jsme i přes přízný zákaz a pravidla navázali vztah.
Terapeutický tým, v nás obou viděl velkou šanci na zotavení a tak jsme nebyli nijak zvlášť potrestáni. Eva měla oficiálně ukončit léčbu o 14 dní dříve než já a tak jsme spolu začali plánovat budoucnost za „plotem.“ Oba jsme měli svůj byt, ale oba jsme také byli bez práce a Eva měla před sebou dvouměsíční denní stacionář. Plán byl tedy jasný, prohodili jsme si náhradní klíče, bydlet budeme na střídačku u mě nebo u ní, musíme si najít práci a dvakrát týdně chodit na doléčování. Abstinence na obou stranách byla jasná jako slunce nad Jadranem. Když máte růžové brýle, všechno je snadné.
Po dobu dvou měsíců chodila Eva den co den z denního stacionáře unavená, bez nálady a moc toho nenamluvila, její ráznost a sebevědomí byly ty tam. Úzkostné a panické ataky začaly být na denním pořádku a náš společný humor byl náhle pryč. Vzpomínám si, že jsem nechápal, kam zmizela ta skvělá zrzka z léčebny ve Světlém údolí, protože tuhle Evu jsem tam ani jednou neviděl. Čím víc jsem ji musel denně uklidňovat a starat se, tím víc jsem ztrácel svůj klid, který pro změnu tehdy přitahoval jí.
Na práci jsem neměl sílu a upřímně, ani jsem ji nehledal. Na terapii jsem byl jednou… Tehdy jsem nevěděl, proč spolu ještě jsme, proč jsme se nerozešli, když katastrofa už klepala netrpělivě na dveře. Byla to už jen závislost jeden na druhém, strach ze samoty. Ani už nevím a myslím, že ani tehdy jsem nevěděl, proč jsem si ráno po každodenním nákupu domů přinesl malou lahev tvrdého, za to si moc dobře pamatuji, proč jsem si večer koupil hned dvě velké. Eva přišla večer a našla mě ve stavu, ve kterém nechcete, aby vás kdokoliv viděl, natož vaše přítelkyně. Eva se měla v tu chvíli „zachránit a utéct,“ tedy maximálně zavolat záchranku a poté mě zablokovat na všech možných kanálech a sociálních sítích, jak radí odborníci v případě, že váš partner z léčebny recidivuje. „Když už riskujete vztahem se spolu pacientem, utečte aspoň hned při prvním problému, protože nebude poslední,“ tak
nějak to tehdy ve Světlém údolí říkal PhDr. Nálek. Eva neutekla, počkala, až projdu týdenním
detoxem a dala mi ještě jednu šanci. Věřila mým slovům, že to bylo naposled, že jsem se poučil a že ji mám opravdu rád. Láska je hluchá. Tři dny po mém návratu z detoxu recidivovala ona, za své vzalo několik prášků diazepamu. I já jsem jí dal ještě jednu šanci, viděl jsem tehdy, že za to přeci můžu já.
Láska je i slepá.
Třináct následujících dní jsme vedle sebe byli jako na trní, bez nálady, smíchu, klidu nebo sebevědomí a už jsme se nedrželi za ruce. Čtrnáctý den mě Eva opět našla na hranici komatu v obležení několika lahví a poloprázdným pytlíkem s kokainem. Nevím, co jsem si tehdy říkal, ale „když už, tak už,“ by asi sedělo. Druhou šanci jsem už nedostal a Eva udělala to, co měla udělat hned při mém prvním selhání. Ráno jsem se probudil, náhradní klíče na stole, její věci nikde a její telefon byl pro mě nedostupný. Tehdy se u mě spolu se závislostí projevila i má duševní porucha, místo abych řešil své sebedestruktivní chování, měl jsem plnou hlavu jen toho, jak jsem Evě ublížil, kolotoč neracionálních myšlenek, který se nedal zastavit. Pil jsem dál, abych na to nemyslel a pil jsem hodně. O čtyři dny později jsem skončil opět na detoxikačním oddělení s těžkými abstinenčními příznaky a po dvou
týdnech jsem směřoval na svou druhou léčbu ve Světlém údolí. Eva na svou druhou léčbu nastoupila pár dní po mém návratu domů. Co všechno se dá stihnout za tři měsíce….
Epilog
Možná si po přečtení tohoto článku myslíte, že láska je něco zrádného, ne-li děsivého a že je předzvěst celé řady špatných událostí. Přiznám se, že po znovu přečtení těchto řádků si sám říkám, že to tak i vyznívá, ale není to tak. Osobně beru lásku jako sílu nadpřirozenou, jako sílu, která nás dokáže odpoutat od tohoto světa a dokáže nás dělat lepšími, měnit nás. Je to jako kouzlo a upřímně, kdo nemá rád kouzla? Tedy, můj příběh je příklad pouze jedné lásky, která prostě a jednoduše byla od začátku odsouzena k nezdaru. Lásky, jejíž zárodek vznikl v psychiatrickém prostředí a mezi dvěma lidmi, kteří nedbali na svá duševní onemocnění a moudré rady odborníků. Můj příběh není založený na odbornosti, je to čistě mé dumání nad tématem s reálnou ukázkou. Nemá nikoho děsit, odstrašovat ani inspirovat, ale pokud povede k zamyšlení, pak měl smysl. Ale abych byl vůči čtenáři férový, musí být i konec tohoto příběhu opět v duchu skutečnosti.
„Adam a Eva“ už více jak dva roky aktivně dbají o své duševní zdraví, abstinují a (NA)konec se stali i velmi dobrými přáteli.
„Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo.“
William Shakespeare
Comments